Tomb Raider 5 – cutscény

Je tmavý, deštivý večer na Anglickém venkově. Blesky krátce ozařují tmavou oblohu. Nebe halí husté černé mraky, velké dešťové kapky divoce dopadají na zem a promáčejí stromy, domy a známou postavu vnadné ženy se slunečními brýlemi, která s pistolemi v rukou stojí uprostřed lijáku.

Tato postava však není naše známá hrdinka; je to její socha, která byla postavena na dvoře před jejím domem. U sochy stojí v tichém zadumání tři lidé, kteří chtějí vzdát hold její památce.

Stojí tam starší pár, schoulený pod deštníkem, kterému žal nebo snad vina nedovolí se přiblížit. Muž je vysoký, pohledný, s širokou hranatou postavou. Žena zavěšená do jeho ruky je trochu menší a ačkoli její mládí již pominulo, krása dosud nevyprchala.

Třetí osobou je nám dobře známý postarší muž. Je ještě schýlenější, než obvykle, ale deštěm, bubnujícím na jeho lysou hlavu, svěšenou mezi rameny, to není. Přistupuje k soše a k jejím nohám pokládá velký věnec. Blesky křižují nebe a bílé světlo ozáří mosazný nápis.

Lara Croft

Jednou provždy dobrodruhem

(pro ni)

Starý muž se otočí a pohlédne na dvojici. Jejich pohledy se střetnou, ale nikdo nic neříká. Všem už došla slova. Pár se pomalu obrací k odchodu a starý muž zamíří k právě přijíždějícímu tmavému autu.

Na zadním sedadle dobře vybaveného vozidla sedí muž v kněžském rouchu a sleduje večerní zprávy na LCD obrazovce. Hlasatel čte zprávy: „Zprávy ze světa: Dnes se konala soukromá mše za světově proslulou archeoložku Laru Croft…“ Auto nyní jede po cestě lemované stromy pryč z panství.

Otec Dunstan se otočí se ke starému pánovi, který dlouze hledí z okýnka ven: „Tohle je smutný den, Winstone.“

„Navždy bude žít v našich srdcích,“ na to Winston hořce.

Otec Dunstan se ho pokouší utěšit: „Jistěže, Winstone, a zatím se konal jen smuteční obřad – možná ještě přijdou zprávy od Von Croye z Egypta.“

Winston rychle zareaguje: „Pravda, můžeme jen doufat a modlit se, aby se k nám mohla vrátit. Bojím se však, že na Von Croye, který provádí výkopy v naději, že ji najde živou, už čeká jen krutá realita…“

Otec Dunstan souhlasně přikývne: „Tak, tak,“ a vypne televizi.

 

Je studený, tmavý, deštivý den. Po skončení bohoslužby za Laru Croft se její staří přátelé odebírají do panského sídla rodu Croftů.

Mezitím stovky mil daleko provádí Werner von Croy zběsilé výkopové práce – hledá odpovědi pohřbené hluboko pod egyptskou pouští…

Halou Croft Manoru se ozývají kroky tří mužů. Jen několik lampiček je rozsvíceno, zbytek domu halí tma. Nově příchozí sledují pouze nevidomé oči vycpaných loveckých trofejí visících na zdi.

Winston, Lařin sluha a nejvěrnější přítel, vede ostatní do pracovny. „Pojďme do pracovny, pánové, zde si můžeme promluvit o skličujících událostech tohoto dne,“ praví a vstupuje dovnitř jako první.

„Tak tak, můj příteli,“ souhlasí Jean-Yves. „Dokonce i nebesa pláčou,“ dodává. Ve studovně se on a otec Dunstan posadí u krbu, zatímco Winston odejde do kuchyně připravit čaj pro své hosty. Mezitím Jean-Yves sebere z jednoho konce stolu zvláštní kámen s krystalem a natáčí si ho proti světlu.

„Á, Kámen mudrců, jedna z Lařiných prvních trofejí,“ oznamuje Winston, když se vrátí z kuchyně s podnosem, na kterém má čtyři šálky a konvici s čajem. „K jeho dosažení bylo zapotřebí hodně úsilí, pokud mi paměť slouží.“

„A Řím ještě nestačil zahojit jizvy po této milé příhodě,“ přidá se Otec Dunstan.

„Diplomacie nikdy nebyla Lařinou silnou stránkou, “ tiše se zasměje Jean-Yves. „Ale zato to uměla pořádně rozjet!“ A vzpomínky tří přátel nás vracejí zpět do doby, kdy Lara zavítala do Říma. Všechno to začalo tenkrát v opeře…

Na jevišti zpívá objemná sopranistka v dlouhých červených šatech árii Cherubínka z Figarovy svatby. Lara Croft, usazená na balkóně, ji s požitkem sleduje divadelním kukátkem. Na sobě má krásné červené večerní šaty bez ramínek. Její pohoda však nemá dlouhého trvání, neboť je přerušena hlučným příchodem opilého blonďatého Američana ve smokingu.

„Hrome, je fakt skutečná?“ řekne místo pozdravu a poplácá ji po rameni.

„No ne, pan Larson, a jak mu to sluší!“ usměje se Lara. „Pierre tě nechal volně pobíhat? A vůbec, kdepak je náš moudrý přítel?“

„Ále, někde tady bude. Máš ty peníze?“

„Ty peníze mám. Ale nejednám s poskokem.“

„Chm, teda, to od dámy není moc zdvořilé. A co když má ten poskok Merkurův kámen?“ zeptá se pobaveně Larson a vytasí se s obrovským žlutým krystalem.

Lara sáhne po svém kovovém kufříku se slovy „Naštěstí mám štědrou náladu,“ vtom se ozve povědomé cvaknutí a ukáže se Pierre. Míří jí na obličej pistolí.

„Ach! Takže už jsi vylezl zpod svého kamene,“ přivítá ho Lara.

„Není důvod se znepokojovat, slečno Croft. Obávám se, že vám zase jednou budu muset ulevit od vašeho břemena.“

Lara se sladce usměje a pokrčí rameny. „Lehce nabyl, lehce pozbyl.“

A zatímco Pierre podá kufřík Larsonovi a oba míří k východu (s Larou stále na mušce), naše hrdinka se opře jednu rukou o zábradlí balkónu a druhou ruku nabídne Pierrovi k políbení. Pierre zaváhá, ale jakožto gentleman se prostě musí slušně rozloučit, a když se sklání k Lařině ruce, ani nepostřehne, že se druhá sevřela v pěst. Vzápětí dostává pecku přímo mezi oči, že mu až pistole vyletí z ruky.

Larson rychle zareaguje. Vrátí kufřík Pierrovi a oba muži couvají k východu v obranné pozici. Lara také vstane ze sedátka a míří za nimi. Když je nadosah svému vytouženému cíli, šikovně Larsonovi vykopne z ruky Merkurův kámen, otočí se, a zatímco se Larson sune k zemi, vyšvihne se na zábradlí balkónu, chytí Merkurův kámen a zastrčí si ho za podvazek. Pak vyskočí a zachytí se opony. Pozornost všech diváků je ihned upoutána jen a jen na ni. Opona sjede na podlahu i s Larou a naše hrdinka se děkuje celému obecenstvu.

Vtom divadelní nadšení přetne pět výstřelů z pistole a zavládne úděs a zděšení. Zpěvačka i Lara prchají, každá na jinou stranu. I Pierre a Larson rychle opouštějí lóži a běží po schodech dolů. Larson zanadává: „To neskončí, dokud ta tlustá ženská nezačne zpívat!“

Zatím před budovou opery nešťastný pošťák tluče na dveře do zákulisí ve snaze předat balíček. Nikdo mu neotvírá. Pošťák se zahledí na plakáty – Casablanku a Rebeku, ale v tu chvíli se bez upozornění rozletí dveře a přirazí ho ke zdi. Lara mrkne doleva i doprava a první, co její bystré oko objeví, je pošťákův skútr. Rozběhne se a vyskočí na sedátko motorky. Nastartuje a už ujíždí po dlažebních kostkách ulice.

Překvapený posel nemá tušení, co se to děje, a když se otočí, taktak, že stačí uskočit stranou před autem, ve kterém si to drandí Larson a Pierre. Lara čmajzla skútr, tito dva ptáčkové taxík. Larson sedí za volantem a Pierre vedle něj. Lara je vidí a zrychlí ještě více.

„Hyjé, koníčku, přidej, zlato!“ huláká kauboj Larson na Laru. Lara zahlédne další uličku, počká na vhodnou chvíli a řízne ostrou zatáčku v nejvyšší rychlosti.

Když přejedou křižovatku, Larson zatáhne brzdy, zacouvá a pak se znova rozjede, zatočí do uličky a pak pokračují v pronásledování.

Lara zjišťuje, že ulička končí uzavřenou ocelovou brankou. Dole pod brankou je ještě docela dost místa, ale pro člověka na skútru by nestačilo. Těsně u brány se tedy nahne na stranu, i se skútrem vletí do díry a během chvilky stojí na nohou bez jediného škrábnutí.

Larson si všimne brány a poznamená: „Krz tu díru se nedostanem, šéfe.“

„To zvládneme,“ ujišťuje ho Pierre.

„Nezvládnem.“

„Zvládneme!“

Lara si je stoprocentně jistá, že je v bezpečí. Zůstává u brány a pobaveně sleduje počínání svých „nepřátel“. A už je to tady – auto v plné rychlosti vráží do brány, přední sklo se roztřískne, jen čumák auta pohodlně projede pod branou. Oba pánové zůstanou sedět jako zkoprnělí. Zdobí je modřiny a šrámy.

„Co jsem ti říkal?“ řekne Larson vyčítavě.

„Mon Dieu!“ zakleje Pierre a třískne pěstmi do auta.

Lara na ně pohlédne s očima plnýma údivu nebo snad pohoršení. Usměje se a pošle jim vzdušnou pusinku, pak se otočí a odchází do noci.

Lara se opatrně přiblíží k budově ve středu zahrady a vzhlédne ke třem chrličům nad dveřmi. Mají tvar dračích hlav a budí dojem, že ji zlověstně sledují. Lara vloží Merkurův kámen do schránky se symbolem Merkuru. Vzápětí uslyší podezřelý šramot, vytáhne tedy pistole a vzhlédne k protější budově. Nikoho však není vidět.

„Krysy, není se čemu divit. Velké krysy,“ zamumlá. Otočí se a odchází.

Původcem zvuku je Larson, kterého Pierre málem srazil ze střechy. Když mu parťák pomůže zase na nohy, okamžitě zamíří pistolí na Laru. Pierre mu v tom zabrání.

„Co je?!!“ zuří Larson.

Pierre je taky pěkně naštvaný. „Idiote! Idiote! Čeho chceš, ty kovboji, docílit takovým nesmyslným střílením?“

Larson je zmatený. „Není nesmyslné. To už se ji teď nesnažíme zabít?“

„Dostal jsi koňským kopytem, oui? A tak ti mozek nepracuje správně!“

„Odkaď to víš?“

„Nech to být. Nech to být. My teď počkáme, než sežene ty ostatní kusy. Tímto způsobem získáme maximum bez zvláštního úsilí.“

„Ty seš ale chytrej ptáček, šéfe!“

„Celkem ano. Pojď, slezeme ze střechy a… zvu tě na milkshake.“

Lara se vrátí do zahrady a najde v ní Pierra. Okamžitě na něj namíří obě pistole. Pierre se nezdá být překvapen.

„Pojď, pojď, Laro. Jsou tady samí kamarádi,“ povídá a dá pokyn svému parťákovi. Zpoza budovy se vynoří Larson, připlíží se k Laře a přiloží jí k hlavě revolver.

„Prosím za prominutí, madam, ale kdybyste ráčila odložit svý bouchačky.“ Lara schová pistole a Larson ji popostrčí k Pierrovi.

Pierre: „Tak, a teď, prosím, ten druhý kámen, slečno Croft.“

Lara: „Pojď si pro něj.“

Pierre: „Hmmm… Na tyto hry je už, myslím, trošku pozdě.“ Otočí se k Larsonovi a zavelí: „Larsone, prohledej ji, buď tak hodný.“

Larson: „Sakra, to by bylo, aby na mě nezbyly ty nejlepší úkoly!“ A vrhá se Laru osahávat. Napřed nohy…

Lara: „Chceš zkusit batoh/zadní kapsy?“ Když se Larson nakloní, aby jí omacal zadek, je po zásluze potrestán. A zatímco se svíjí, Pierra chytá hysterie: „Larsone!! Dost! Dost! Chováte se dětinsky, má trpělivost je u konce. Ten kámen, slečno Croft.“

Lara vytáhne Symbol Saturnu ze svého batohu a podá ho Pierrovi. Přidá však jedno varování: „Když ho dáš do této brány, Pierre, koupíš mnohem víc, než sis usmlouval, věř mi.“

Pierra tím očividně vyvedla z míry, ale Larson neuvažuje, vyrve mu symbol z ruky a jde k bráně: „Tak to tam dám já.“

Lara: „Chystáš se udělat jednu ze svých největších pitomostí, takže myslím, že to oceníš.“

Pierre pokračuje v úvahách, momentálně slovních: „Uch…“

Larson vloží Saturnův kámen na své místo. Nic se neděje.

Pierre znovu nabyl sebedůvěru a pase se na Laře: „Hezký pokus jako vždy, slečno Croft.“

„Vydržte,“ Lara na to. Vzápětí z budovy vystřelí elektrický výboj a zasáhne Larsona. „Neříkejte, že jsem vás nevarovala,“ připomíná Lara.

Pierre rychle přiběhne Larsonovi na pomoc a oba začnou zoufale hasit Larsonovy kalhoty. „Co je to? Co jsme udělali?“ ptá se Pierre vyděšeně.

„Svým obvyklým okázalým způsobem,“ vysvětluje Lara, „jste uvedli do pohybu další fázi brány.“

„Další fázi brány?“ je zmatený Pierre.

„Pokud mi slouží paměť, ta brána se přestavěla, a pokud do ní v nejbližší době nevložíme další dva kameny – prásk!“ Lara naznačí oběma rukama pořádný výbuch. „Být tebou, popadnu toho svého neandrtálce z divokého západu a utíkám odtud tak rychle, jak mě mé nožičky ponesou. Au revoir, mon cher.“

Lara vstoupí do zahrady. Vytáhne pistole a zavolá líbezným hláskem: „Vylez, vylez, ať jsi kdekoli!“

Zpoza budovy vyjde Larson s vytáhnutou zbraní: „Sakra, tahle číhaná už dneska není, co bývala.“

Lara: „Ne, když hraješ i ty, tak ne.“

Larson: „Počítám, že cvičení dělá mistra.“

Lara: „Ale co na tom, když nám tu očividně někdo chybí.“

Larson: „Jestli mluvíš o Frantíkovi, ten se zrovna jaksi… necítí ve své kůži.“

Lara: „A tys myslel, že by sis tedy mohl dopomoci k jeho podílu z toho, co je za branou? Leda že by se, samozřejmě, jednalo o čistě přátelskou návštěvu.“

Larson: „Nu, však víš, že vždycky rád uvidím takovou krasotinku, jako jsi ty, Laro. I když bych ještě radši viděl ten poslední kámen, kdybys mi ho chtěla dát. (Lara vystřelí) – Což se nestane…“

Lara Larsona pořádně zřídila (těžko říci, o kolik lékárniček zase ožebračil on ji) a nyní se k němu pomalu blíží s pistolemi namířenými na jeho zkrvavené tělo. S úžasem zjišťuje, že kamenní chrliči zdobící bránu začínají ožívat. Vlní se, syčí a vylézají ze svých míst. Larson o ničem neví, jeho vnímání je dozajista značně oslabené, navíc je k bráně otočený zády. Lara se začne zase vzdalovat, mířit na chrliče a volá na něj poplašeně: „Larsone! Za tebou!“

Larson nevěří: „Možná jsem hlava skopová, ale na tohle už neskočím.“

„Ne, opravdu,“ Lara mávne pistolemi. „Za tebou.“

Larson se Laře pošklebuje vysokým hlasem: „Za tebou! Za tebou!“ Vzápětí se na něj vrhají všichni tři hadi, jeden z nich se mu zakousne do pozadí a mrští s ním do zadní části zahrady.

Lara zůstane viset nad propastí. Naštěstí nebo naneštěstí, kde se vzal, tu se vzal, objevil se Pierre.

Pierre: „Hm… nešťastná situace, že?“

Lara: „Už jsem zažila horší.“

„To ano, to ano,“ kývne Pierre. „Tohle je velmi hluboká jáma, a já si jsem jistý, vzhledem k historické hodnotě tohoto místa, že se v jejích hlubinách mohou skrývat cenné artefakty.“

Lara: „Nepřemluvím tě, abys to skočil dolů zjistit?“

Pierre: „No, k tomu jsem se chtěl dostat. Mám dojem, že vy jste lépe kvalifikovaná k prověření těchto tajemství. Pokud byste však – hrůza pomyslet – při tom pádu nezemřela. Možná, že kdybyste trochu odlehčila své břímě, zmírnilo by to náraz. Ten kámen, který nesete..?“

Lara: „Už jsem si říkala, kdy o tom začneš. Vytáhni mě nahoru a kámen je tvůj.“

Pierre: „A pak budeme všichni žít šťastně až do smrti? -Myslím, že ne, he he. Dejte mi své čestné slovo, že jen co se dostanete z jámy, ani prstem se mne nedotknete.“

Lara: „Máš mé slovo.“

Pierre se sehne a nabídne Laře svou pomocnou ruku. Stále však třímá magnumky. Šťastně Laru vytáhne a čeká na odměnu.

Pierre: „Ten kámen..?“

Lara si Pierra zvláštně prohlíží, ale kámen nevytahuje.

Pierre: „Ne, ne, slečno Croft, dala jste mi své slovo. No tak, Laro. Laro, slíbila jste.“

Lara našpulí rty, její obličej se přiblíží k jeho. „BAF!“

Pierre se lekne a už letí do propasti. Naštěstí se stačí zachytit, takže skončí ve stejné pozici, v jaké Lara začínala. „Byla byste od té lásky a pomohla mi nahoru? Zdá se mi, že to klouže!“

Lara se na něj podívá a řekne sladce: „Pierre, ty víš, že by mi nic neudělalo větší radost –  ale vždyť máme dohodu.“

Pierre: „Dohodu?“

Lara: „Ani se tě prstem nedotknout. Pamatuješ, hlupáčku? A vůbec, mám práci, už musím jít.“

Pierre: „Ale já -á- áááááááá…“ Křup.

Lara: „Nenechal jsi mě, abych ti pomohla..“

Jsme zase v Croft Manoru a vzpomínáme na Laru společně s jejími třemi přáteli.

Winston: „A tak skončila ta první z mnoha příhod. Jsem si jist, že by se slečna Croft jako první omluvila za své nepříliš uctivé zacházení s některými křehčími náboženskými předměty. -Otče Patricku?“

Otec Dunstan: „To nic, příteli. Šlo o správnou věc. Alespoň jsme věděli, že jsou v dobrých rukou. A naštěstí se církvi nezdálo vhodné poslat pro ně nějakého neprůstřelného vyslance.“

Jean-Yves: „Ona v tom velkém plánu však dovedla rozpoznat své místo. Některé věci je lépe nechat spát, jak ukazují dějiny.“ Winston a Otec Dunstan na něj upřou své zvědavé pohledy.

„Ach, mluvím v hádankách. Mám na mysli ztroskotanou nacistickou ponorku,“ Jean ukáže na fotografii německé ponorky visící na stěně.

Winston: „Ach, ano. Ta příhoda s ponorkou. Slečna Croft mi nikdy neobjasnila detaily. Aby mě ochránila, říkávala.“

Jean-Yves: „Je to tak, Winstone. A za to bys měl být vděčný.“

Jejich vzpomínky nás vedou do tmavé Německé ponorky.

Jean-Yves: „Hluboko v útrobách jejich lodi leží jeden z nejmocnějších artefaktů na celém křesťanském světě. Artefakt, kterým když vládne předvoj, je celá armáda nepřemožitelná.“

Otec Dunstan: „Kopí osudu.“

Jean-Yves: „Člun se svým vzácným nákladem však nikdy nedoplul do vlasti. Zmizel z radaru tři týdny před svým cílem.“

Vzpomínky mlhavě objasňují zánik německé ponorky, končící nevysvětlitelným výbuchem.

Jean-Yves: „Takže nyní je toto místo hrobem padesáti dvou námořníků a něčeho ještě daleko hrozivějšího.“

Je večer, mírně sněží a Lara a Jean-Yves si na zasněženém kopci mezi košatými jehličnany prohlížejí Ruskou základnu. Všude panuje zdánlivý klid. Lara však drží dalekohled a vidí, že na základně je docela rušno.

„Přístav Zapadnaja Lica, někdejší chlouba Ruské flotily,“ poznamená Jean. Lara si prohlíží černá auta vjíždějící dovnitř.

„Většina dělala pro KGB. Trénovaní zabijáci,“ pokračuje Jean.

Lara: „S mafiány jsem se už setkala. Nepříjemné vzpomínky. Radši se jim vyhýbám, je-li to možné.“

Jean: „Radši bych se jim taky vyhnul.“

Lara: „Tohle asi nebude hlavní pátrací četa, že? Ty mi něco tajíš.“

Jean: „No, ano.“

Lara: „Já už jsem velká. Jaká je ta špatná zpráva?“

Jean: „Je to dost špatná zpráva. Koupili si admirálovu věrnost a teď velí nukleární ponorce. Kotví tu v jednom přístavišti.“

Lara: „Výborně. Jaderná ponorka? To zní dobře. Hezké svátky!“

Jean: „Laro, počkej! Vezmi si tohle sledovací zařízení.“

Lara: „Co to je? Snad se o mě nebojíš?“

Jean: „Ano. Někdo musí.“

Lara: „Dojemné… ale běž spát.“

A Lara uhání nocí směrem k základně.

Lara tajně vyslechne rozhovor dvou Rusů.

Michajlov, hřmotný muž v huňatém kožichu: „Popožeň své muže, Jerofjeve. Za slabý výkon vám přece nedávám tak obrovské peníze.“

Jerofjev: „Zapomínáš, Michajlove, že jsem ještě pořád admirálem Ruského válečného loďstva a jako takový si vyprošuji respekt.“

Michajlov: „Dokud se ode mě necháváš uplácet kvůli užívání ponorky, jsi mým podřízeným a budeš bez řečí dělat, co ti nařídím.“

Jerofjev: „Že jednám s lidmi tvého druhu, aby měli moji muži na chleba, ještě neznamená, že se stanu jedním z vás!“

Michajlov: „Uklidni se, příteli. Ty a já jsme dvě strany stejné mince.“

Jerofjev: „Špinavý mafiáne,“ odplivne si. „Bruševe, pospěš si s tou bednou. Náš nový velitel vyžaduje výkonnost.“ Dva muži dotlačí velkou dřevěnou bednu do ponorky.

Jerofjev: „Stačí, stačí! Nastoupit a utěsnit dveře!“

Když se Jerofjev chystá nastoupit do ponorky, Michajlov ho zarazí: „Když jsi mě povýšil na velitele, neslušelo by se, abych nastoupil před admirálem?“

Po pěstním souboji s mohutným ruským námořníkem se Lara šťastně dostává do ponorky. Ihned poté se za ní zavřou dveře. Rozhlédne se a ohrne nos: „Turistická třída.“

Lara v temném a chladném skladišti usnula. Ze sladké dřímoty ji vytrhl admirál Jerofjev se dvěma vojáky.

Jerofjev: „Nežádoucí přírůstek k našemu milému úkolu. Leonide, doprovoď laskavě tuto dámu do  věznice.“

Lara: „Vašemu milému úkolu? Vy vůbec netušíte, o co v tom vašem úkolu, který financuje Mafie, vůbec jde. že, Admirále?“

Jerofjev: „Milá slečno, kdo jste a co vy víte, to mě sotva může zajímat. Kdybych byl kapitánem na své lodi, mohl bych vás vyslechnout, ale bohužel se nacházím v situaci, která mi tuto výsadu nepovoluje, takže buďte prosím zticha a pospěšte si jako hodná holčička.“

Admirál s vojáky vedou Laru do kabiny.

Lara: „Děláte vážnou chybu, víte o tom?“ Vejde do kabiny a vojáci za ní zavřou dveře.

Jerofjev: „Za žádných okolností neotvírejte dveře. Rozumíte?“ Vojáci zasalutují, admirál odchází.

Lara, skrčená ve větrací šachtě, má celou řídící místnost jako na dlani. Vyslechne si další rozhovor Michajlova a Jerofjeva.

Michajlov: „Takže je to pravda? Před sebou máme vybuchlou nacistickou ponorku? Teď uvidíme, zda je její náklad ještě aktivní. Přichystej své potápěče.“

Jerofjev: „A řekne se nám, co budeme hledat?“

Michajlov: „Dost na to, abyste to lokalizovali, da. Obávám se, že více by váš omezený rozum stejně nepochopil.“

Jerofjev: „Můj možná ne, věrný kamaráde, ale zvěd, kterého jsme nalezli na palubě, by tomu třeba porozuměl.“

Michajlov: „Zvěd? Pevně věřím, že ses ho zbavil!“

Jerofjev: „Ne jeho, ale jí. Ano, sice jsme nuceni běhat s vlky, ale nezabíjíme každého, kdo přijde do cesty.“

Michajlov: „Blbče! Až se vrátím, já ji odstraním. Nastav správnou pozici, rychle, soudruhu.“

Jerofjev: „Pět stupnů vzad, na čtyřku, pak zastavit. Čety potápěčů, pozor! Hlaste se okamžitě na svých místech.“

Lara: „Čas obrátit kartu…“

Lara:  „Ach, kdo by tomuhle uvěřil?“

Následuje otřes způsobený výbuchem nad vrakem, který uvolní prorezivělou trubku. Lara se nestihne vyhnout a trubka dopadne přímo na její oblek, kde způsobí malý výbuch. Laře se, jak se zdá, nic nestalo, ale všímá si nemilé okolnosti:

Lara: „Trhlina. Čas vypadnout…“

Lara se vyvlékne ze skafandru, ale než si stačí dobře prohlédnout předmět, který vylovila z vody, přichází Michajlov a jeho gorily.

Michajlov: „Á, náš nestálý návštěvník. Obávám se, že máte určitý předmět, který chci získat.“

Lara: „Předpokládám, že ho hodláte využít při hledání světového míru.“

Michajlov: „Světový mír zdaleka není mým cílem, když usiluji o tento artefakt.“

Lara: „Tento artefakt skýtá nezměrnou sílu. Sílu, kterou lidé, jako jste vy, nikdy nespoutají. Jestli si ho přejete, máte ho mít, ale budete toho litovat.“

Michajlov: „Svět toho může litovat. Dej mi ho a snad tě ušetřím.“

Lara: „Ať je po vašem.“ Podává Michajlovovi Kopí osudu.

Michajlov: „Odveďte ji do skladiště torpéd a hoďte ji do moře. Ha.“

Gorily vyvádějí Laru z místnosti. Lara naposledy vykřikne: „Sergeji! Poslechněte mě! -Vy nevíte, co máte v rukou.“

Sergej Michajlov však jejích dobře míněných rad nedbá, a to je chyba. Jen, co Lara a její doprovod vyjdou ze dveří, ozve se pronikavý výkřik a z místnosti vyšlehne oslnivé světlo. Michajlov visí ve vzduchu a skrz jeho bezvládné tělo probíhá elektřina. Než se kdo stačí vzpamatovat, tělo exploduje. Ponorka se rázem utopí ve tmě. Lara využije příležitosti a zbaví se svého doprovodu, ponorka se však potápí, proto musí rychle jednat.

Lara najde sedět v koutku místnosti Jerofjeva, promočeného a zlomeného.

Jerofjev: „Já věděl, že nás starý Sergej zničí. Nakazil mou loď svou chamtivostí a teď je náš osud zpečetěn.“

Lara: „Ještě se můžeme zachránit. Únikovou kabinou. Tak pojďte, pomůžu vám!“

Jerofjev: Dělal jsem to jen kvůli svým lidem. On blábolil cosi o biblickém kopí a já ho v tom šílenství podporoval, abych dostal peníze a nakrmil naše rodiny. A teď… mrtvá těla… jako žrádlo pro ryby!“

Lara: „Jerofjeve, pomohu vám, ale vy musíte pomoct mně. Ponorka za chvíli narazí na oceánské dno a budeme ztraceni, musíme si pospíšit!“

Jerofjev: „Únikovým kabinám chybí vnitřní zásoba vzduchu. Kyslíkové bomby najdete v mém salónku. Slyším svou loď umírat. Těsnění povoluje.“

Lara našla kyslíkové bomby a vše je přichystáno k nouzovému opuštění ponorky. Vrací se pro admirála.
Jerofjev: „Niet! Není čas. V trupu je trhlina a brzy se utopíme. Vezměte kyslík a utečte. Hned!“

Lara: „Bez vás ne.“

Jerofjev: „Jsem admirál Jerofjev z Válečného námořnictva Ruského impéria. Sloužil jsem své velké zemi po mnoho let. Ale ta zem, kterou jsem znal, uvadá. Medvěd se ukládá k poslednímu spánku. I já si přeji tentýž osud na lodi, kterou jsem si zamiloval.“

Lara: „To nejde.“

Jerofjev: „Ale ano, jde! Vzduchová kapsa se totiž dá otevřít jen z vnitřní části lodi. Přijměte to jako můj dárek, holčičko. Dopřeji vám budoucnost mimo své umírající plavidlo.“

Lara: „A můj dárek pro vás?“

Jerofjev: „Povězte jim můj příběh. Vyprávějte, jak hrdí ruští námořníci bojovali proti nepříteli z vlastních řad a obětovali své životy, aby na ně jejich drahá zem mohla být znovu pyšná.“

Lara: „Máte mé slovo.“

Jerofjev: „Loučím se s vámi. Rychle do vzduchové kabiny a já vás vypustím.“

Lara: (leze po žebříku do kabiny) „Sbohem, admirále.“

Druhý příběh je u konce a jsme zase zpátky v Croft Manoru u krbu. Počasí je ještě horší než dříve.

Jean-Yves: „Lara viděla dost velkou část schopností tohoto artefaktu, aby pochopila, že jeho pravé místo je tam, kde ho člověk už nikdy nemůže zneužít.“

Otec Dunstan: „A příliš malou část na to, aby ji to zničilo. Některé síly se vymykají lidskému rozumu.“

Vtom někde blízko zámečku udeří blesk a přeruší přívod elektřiny.

Winston se zvedá z křesla: „Jéje, pánové, nezlobte se, ale mám dojem, že někdo nahoře má smysl pro humor. Jestli mě na chvíli omluvíte, dojdu pro svíčky.“

Jean-Yves: „To je pekelná noc.“

Otec Dunstan: „A jak jezdci ujížděli kupředu po světě, nebesa vřela. Ach, výhody náboženské výchovy.

Tato noc mi připomíná jeden čas v Connussie.“

Jean-Yves: „U Winstona?“

Otec Dunstan: „Přesně tak, ano. Personál odjel kvůli záplavě. Lara, tenkrát to byla ještě dívenka, zůstala bydlet u Winstona a jeho ženy. To ona mě tehdy vlastně zkontaktovala. Něco se dělo na jednom tamním ostrově. Podivná světla, různá zjevení a takové věci. Myslel jsem, že budu moct nějak pomoci. Když jsem tenkrát přijel, byl stejně ďábelský večer jako dnes.“

Přenesme se spolu s ním do minulosti, do Connussie, do venkovského stavení, které patřilo Winstonově rodině. Zuří bouřka a do domu vchází otec Dunstan.

Dunstan: „-Brý večer, Winstone. Čím mohu být nápomocen?“

Otec Dunstan se posadil ke stolu a Winston mu vyložil, co se děje.

Otec Dunstan: „Takže lidé viděli na ostrově přízraky?“

Winston: „Ve vesnici se nemluví skoro o ničem jiném, Brame. Dělám, co můžu, abych Laru těch řečí uchránil.“

Dunstan: „Ba, to je od tebe moc moudré. Byl by to nerozum, aby ji její zvědavost přilákala k tomu místu.“

Winston: „A tebe napadá, o co by mohlo jít?“

Dunstan: „Abych se ti přiznal, ne. Ale protože ďábel zaměstnává nečinné ruce, pohovořil jsem si s Otcem Finneganem a najal jsem si na dnešní večer člun, který mě převeze na ostrov.“

Winston: „Můj Bože, Brame! Snad tam nepojedeš večer?“

Dunstan: „Ochrání mne má víra, Winstone.“

Winston: „Dávej na sebe pozor, bojím se, aby na tom ostrově nebylo něco neviditelného, co ti ublíží, Brame.“

Dunstan: „Je čas, abychom tomu přišli na kloub, starý příteli.“

Lara přistupuje k hrůzyplnému stromu, na kterém se houpe rozkládající se mrtvola.

Oběšenec: „Pojď, děvče, přistup blíž, neb mám pro tě dary.“

Lara: „Zůstanu, kde jsem!“

Oběšenec: „Nic se neboj mého vzezření. Toť pouhá nádoba mé ztrápené duše. Ssst… Přistup blíže neb tys v bezpečí když já zde visím.. jako maso u řezníka…“

Lara: „Kdo jsi?“

Oběšenec: „Kdo? Hmm… toť jest více než Co, odsouzené bloudit mezi říší člověka a říší živlů. Hmmm… Však musím pospíšiti se svou žádostí… Chrrrft…. Neboť mne sledují a čekají na chvíli, kdy mne znovu vtáhnou do temnoty.“

Lara: „Žádostí?“

Oběšenec: „Mé srdce, dítě. Schovali mé zkamenělé srdce do kořání tohoto Stromu světa. Střeží je tam dole bdělý zrak dračí, Neadhog. Najdi je, dcero, a navrať ho na jeho pravé místo (ukáže na díru ve svém hrudníku). Chrrrft… a budeš odměněna!“

Lara: „Proč bych tobě u všech všudy měla věřit?“

Oběšenec: „Ne u všech všudy, dítě. Mezi nebem a zemí. ‚..Má duše je pryč a jak se tam má, to lidi netrápí a nezajímá.'“  A je pryč.

Kromě syčení a sténání Lara rozezná hlas otce Dunstana.

Otec Dunstan: „Běž zase spát. Je to ještě dítě a nezkříží ti cestu, pokud ty nezkřížíš její.“

Monstrum z díry: „Pojď blíže, jak snadné, býti odvážným zpovzdálí.“

Otec Dunstan: „Už jsem tady. A mám pro tebe dárek, ty hádavý červe!“ A Otec něco vhodí do díry.

Monstrum z díry: „ÁÁÁ!!! Buď proklet, pátere! Jestli se dožiješ konce světa, budeš hořet o týden déle než svět sám, to ti přísahám!“

Dunstan se otočí k Laře a vysvětluje, jakoby nic: „Železo. Ještě jsem neviděl démona, který by při jeho doteku neshořel.“

Lara: „Co to bylo v té díře?“

Otec Dunstan: „V té… o to se nestarej. Co tady, prosím tě, děláš? Ne, nech to být. K tomu se dostaneme později. Teď musíme najít nějaké místo, kde zůstaneš v bezpečí až do rána. Tedy počítám s tím, že zůstaneš na jednom místě, milá slečno.“

Lara: „A už žádní démoni, ano?“

Otec Dunstan: „No, na tomto Bohem zatraceném místě ti nemohu nic zaručit. Půjdu první, budu svítit na cestu a odstraním každého nevítaného hosta. Až budeš venku, jdi ke kapli za mostem. Potkáme se tam.“ A chce odejít, pak si to ale rozmyslí. „Zapomínám na své způsoby. Nepouštěj se do řeči s divnými bytostmi a kdyby se nějaká objevila – a věř mým schopnostem, když říkám, že na tomto místě by žádná být neměla – železo, děvče. Zapudíš je železem. Nashledanou nahoře. Zachovávej chladnou hlavu.

Lara projde dveřmi z rakve, uklouzne a sjede téměř k nohám Otce Dunstana.

Dunstan: „Dobrý Bože, děvče, to jsi ty! Mám toho až nad hlavu, nemusíš mě děsit ještě ty.“ Pomáhá Laře vstát.

Lara: „Vaše vlasy…“

Dunstan: „Co mám s vlasy?“

Lara: „Jsou… bílé!“

Dunstan: „Hmm… Ano, bude to tak. Zajalo mě pár nepříjemných chlapíků z podsvětí. Dost mě vyděsili. To proto jsem nepřišel do kaple – ale koukám, že ses dovedla zabavit. Každopádně teď musíš odtud pryč, zpátky do bezpečí.

Lara a otec Patrik vyjdou z tunelu a octnou se na kopci. Stále prší. Otec Patrik okamžitě začne Laře dávat instrukce.

Dunstan: „Tak, mladá dámo, já se teď rychle porozhlédnu po nějakém bezpečném místě, kde zůstaneš. Nechoď nikam daleko, ať nenarazíš na někoho, kdo zbarví tobě vlasy doběla. A to bychom teď rozhodně nechtěli, viď?“

Lara: „Otče, našla jsem v Labyrintu jednu knihu.“

Dunstan: „I tam ses byla podívat? Dobrý všemohoucí Bože, děvče, já tě snad budu muset k něčemu přivázat!“

Lara: „Jsou v ní ochranné symboly. Možná byste je mohl použít.“

Dunstan: „Buď za ten nápad požehnána, ale já už mám dostatečnou ochranu od toho nahoře. (Ukáže na knihu) – ale aby ti ten diagram byl něco platný, musela bys ho nakreslit a posadit se do jeho středu. Abys věděla, dneska jsem všechny pastelky zapomněl doma. Tak, budu ti velice vděčný, když zůstaneš tady, než natrefíš na něco většího než ty.

Lara: Zůstat tady. Ano!

Dveře od stodoly se rozletí a ukáže se strašidelný jezdec s bezvládným tělem Otce Dunstana na svém koni.

Jezdec: „Koho to mám před sebou? Kdo mě to navštívil po sedmi stech létech mého vězení?“

Otec Dunstan: „Sedm set let strávených ve stodole, a úplně o samotě? Nu, ty zimní večery vám určitě utekly jako voda.“

Jezdec: „Zmlkni, tupý kacíři, sic přijdeš o hlavu!“ (shodí Otce Patrika z koně)

Lara: „Nech ho být!“

Jezdec: „To dítě má vskutku odvahu, ale k čemu je jí platná? Tento ostrov jest vystlán kostmi svatých mužů. Tak jsem se jim, odvážným, odměnil, když chtěli zabránit, abych zdědil, co mi po právu náleží.“

Dunstan: Toto dědictví je nepochybně zodpovědné za to, proč ještě pořád chodíte a dýcháte, i když už máte být dávno po smrti.“

Jezdec: „To dědictví je dar věčného života. Je zapsáno ve starodávném svitku, ukryl ho opat Dollard a jeho družina. Díky tomuto svitku v mých žilách koluje bledá krev démonů. Již nejsem člověkem. Patřím zemi i rozevřené Hádově propasti tam nahoře…“

Dunstan: „Tak proč zůstáváte na tomto ostrově? Přijel jste sem na dovolenou a zalíbilo se vám tady?“

Jezdec: „Zadrž svůj zlolajný jazyk sic ti jej vyříznu! -Svár a zlá nemoc zamořily tento ostrov i jeho proradný lid! To oni a jejich volský opat usnovali plán, který mne na věky uvrhl do tohoto žaláře. Já, Vladimir Kaieta, jenž se modlil v prvním Kremlu, porazil Švéda i Levského na břehu řeky Něvy, já zde, ve uvězněn uprostřed tekoucí vody!“

Lara: „Tekoucí voda – vás zde vězní tekoucí voda!“

Dunstan: „Démoni se nemohou dostat přes tekoucí vodu.“

Jezdec: „Tak, tak. Toť byla poslední lest toho abota před mou proměnou.“ Otočí se k Laře: „A ty nalezneš cestu ke břehu po proudu tohoto potoka – jinak tvého svatého muže zaživa rozpárám a vykuchám – jako žábu!“

Jezdec: „Tvé děvče dobře odvedlo svou práci, a já poprvé za dlouhá léta chutnám svobodu! Nyní už se mne budeš bát? Posloužil jsi dobře svému účelu, svatý muži, měl bych proto býti milordný jako Síla Boží?“

Dunstan: „To by bylo fajn, ale nebudu se zbytečně těšit.“

Jezdec: (shodí Dunstana z koně) „Ano – ušetřím tě a přenechám tě osudu, který je horší než sama smrt, neboť až budeš odcházet z tohoto světa, nebeská brána ti již zůstane zavřena, neboť jsi osvobodil – démona!“

Dunstan: „Má víra mne ochrání před tak bezduchými a slabými démony!“

Jezdec Otce Patricka udeří do hlavy a mrští ho o vrata stodoly.

Lara: „Otče!“

Jezdec: „Á! To dítě. Zhasnu její život jako svíci.“ A namíří si to k Laře.

Dunstan: „Ta kniha …z té knihovny…“

Lara před démonem opatrně ustupuje.

Dunstan: „Jména… přečti nahlas ta jména…“

Lara: „Askeroth. Aqueil. Arrancula. Belial. Bucom. Boliath. – pomozte mi!“

Dunstan: „Nepřestávej, holčičko, už to bude.“

Lara: „Verdilet-“

Jezdec se nemůže hnout z místa.

Jezdec: „Jak je to možné? Chci zaútočit, ale nemohu!“

Dunstan: „Vedla sis dobře, holčičko, a než se mě zeptáš, povím ti to sám: tu knihu, kterou máš, jsem sám hledal, ale protože jsem ji nemohl najít, usoudil jsem, že ji máš ty – a naštěstí to byla pravda!“

Lara: „Ale – jak?“

Dunstan: „Když nazveš démona jménem, získáš nad ním moc, a ty jsi jmenovala jeho! Ty jsi ho zvládla, Laro!“

Jezdec: „Za tohle se budete na věky smažit v pekle! Nejprve vás utopím v kaluži vlastních vnitřností a pak vás rozdrtím!“

Lara: „Buď zticha.“ A démon ztichne.

Dunstan: „Co kdybysme odešli z této Bohem zapomenuté země a zašli k Winstonovi na šálek dobrého čaje? Málem bych zapomněl, zamáváš našemu kamarádovi na rozloučenou? Cha cha cha…“

Lara: „Zmiz, kam patříš.“

A Jezdec je ten tam. Dunstan obejme Laru jednou rukou a odcházejí spolu pryč.

Svítá a Lara s Otcem Dunstanem ujíždějí k domovu na motorovém člunu.

Dunstan: „Myslím si, že si odneseš mnoho důležitých ponaučení.“

Lara: „Myslíte si to správně, Otče.“

Ve Croft Manoru Dunstan zakončuje své vyprávění: „Nakonec se jí ta zvědavost vymstila.“

Jean-Yves: „Cestu, kterou si zvolila, také milovala, takže bychom měli oslavovat, ne truchlit… Ale Von Croye je mi líto. Ten jeho vnitřní boj. Je to skoro šílenství, ta jeho snaha nalézt místo jejího posledního odpočinku. Nebude mít v sobě klid, dokud se mu to nepodaří.“

Přátelé scházejí dolů po schodech. Elektřina už zase funguje.

Jean-Yves: „Á, ten nechvalně proslulý pokoj s úlovky. Budeš předvádět akrobatické kousky, abychom mohli vstoupit, Winstone, ano?“

Winston: „Slečna Croft si vážně moc ráda hrála.“

Přistupují k akváriu, ve kterém se otáčí artefakt Iris.

Winston: „A tady to je, pánové. Artefakt, který vedl ku znepřátelení slečny Croft a Von Croye, které vyústilo v tak strašlivý konec.“

Jsme opět v minulosti a seznamujeme se s počítačovým expertem Zipem.

Zip: „OK, slečno Croft. Navzdory nedostatku informací předpokládám, že stojíš přímo naproti budovy „Von Croy´s Industries“, viď? Tam, co leží naše malá odměna, Iris?“

Lara: „Souhlasí.“

zip: „Fajn! To, co přijde, bezvadně ovládáš, viď? Šup na střechu!“

Lara: „Šup na střechu? To se lehce říká, když stojíš v přízemí, nemyslíš?“

Zip: „Tak pojď! Zatni zuby, chyť horní tyč a tak dál. Dej na Zipa!“

Lara: „Start.“

Zip: „Jau! Jimmy Hendrix se vrací! Laro? Jsi tam, Laro? Croft! Slyšíš mě?“

Lara: „Kruci!“

Zip: „Jéžiš, to teda byla rána! Co se kčertu stalo?“

Lara: „To nic, Yankee, jdu dovnitř!“

Lara: „Jsem uvnitř.“

Zip: „OK, teď se podíváme, co bys mohla dělat. Projdi větrací šachtou až k do hlavní chodby. Vlezla jsi do 13. poschodí. Někdo tu má smůlu.“

Lara: „Oni mají smůlu. Máme společnost?“

Zip: „To už je na tobě, holka. Nejsem žádnej superman s rentgenovým viděním!“

Lara: „Toho už jsem si všimla.“

zip: „Oou, jseš tak ostrá, že se pořežeš! Jenom si pamatuj: čím míň na sebe upozorníš, tím líp. Jasný?“

Lara: „Díky, ale to už mě taky napadlo.“

Zip: „Jen se chci ujistit, že máš všech pět pohromadě.“

Lara: „Dost řečí. Ozvi se, když něco uvidíš.“

Zip: „No tohle! Ta holka je pěkně arogantní!“

Lara: „Vidíš to?“

Zip: „Uau, bejby, vidím toho až moc! Vypadá jako Hulk na steroidech.“

Lara: „Nechceš mi říct, co tady dělá?“

Zip: „Jistě to nevím, ale slyšel jsem, že VCI pracuje na nějaké nové výstroji pro vojáky.“

Zip:  „A je jasný jak facka, že tohleto není žádná civilní ochrana.“

Lara: „S tím nezbývá, než souhlasit. A co ty zbraně?“

Zip: „No, nevidím je moc jasně, ale vypadá to na nízkofrekvenční laser s omezeným dosahem. Dostat se něčemu podobnému do cesty, vynesou tě v igelitové tašce.“

Lara: „To si dovedu představit.“

Zip: „Jeeej. Spustit se tam, je z tebe rázem škvarková placka!“
Lara: „Zkus nějak zjistit, jak se to vypíná.“
Zip: „Nehysterči, už na tom dělám.“
Lara: „S kým já to jen musím spolupracovat??“
Zip: „Ještě mě nezatracuj, kámo, jsem tvůj zrak i sluch.“
Lara: „Více zraku a sluchu a méně řeči, to by se mi hodilo.“

Zip: „Hlídej si to tady, chlape! Bezpečnost firmy je ti ukradená. Spíš tady jako miminko. Co kdyby někdo vklouzl dovnitř a čmajznul ti identifikační kartu přímo před nosem? Plíží se jako had…“

Zip: „Uh oh! Budeš muset vymyslet nějaký způsob, jak mu proklouznout za zády.“

Lara: „Co navrhuješ? Mám nějak odvést jeho pozornost?“

Zip: „Můj návrh zní takto: najdi si jinou cestu ven! Nechceš přece vědět, jak umí Hulk zuřit.“

Lara: „Rada nad zlato, jako obvykle.“

Zip: „Na obličeji to své brnění nemá, že? No, takže takhle to musíš provést. Jseš zkušená holka. Takže si něco vymysli.“

Lara: „Kvůli čemu jsem si tě vlastně najala?“

Zip: „Kvůli mé výjimečně skvělé znalosti bezpečnostních systémů a nepřekonatelné schopnosti se do nich nabourat. Nemluvě o mé nevýslovně návykové osobnosti.“

Lara: „Pravda, nemluvě o ní.“

Zip: „Teďka to nebude jednoduché. Tyhle dveře se otvírají kartou, kterou už máš, jenže je zapotřebí vložit tam dvě najednou.“

Lara: „A co to přesně znamená?“

Zip: „Znamená to, ač se ti to asi bude příčit, že toho chlapa nepůjdem zabít, protože ho potřebujem, jasný?“

Lara: „Sladké sny!“

Zip: „OK, takže, byla jsi moc ošklivá, a než ti řeknu, jaký bude tvůj trest, jen tě chci upozornit, že nemá smysl se mnou diskutovat, protože tě nebudu poslouchat. Vezmi všechny své kovové předměty – ano, zbraně jsou taky kovové – a polož je na tu desku. Hned!“

Lara: „Takže ty mi radíš, abych se sama odzbrojila v budově plné ozbrojených hlídačů?“

Zip: „Kdybych poslouchal (jakože jsem neposlouchal, jak jsem tě upozorňoval dopředu), odporoval bych argumentu člověka, který se mne ptá, upozorněním, že jeho zbraně stejně nemají ani za mák ceny při střetu s třímetrovým chodícím buldozerem. Ale neposlouchal jsem, a tak jsem zticha.“

Lara: „Už jdu. Ale jestli to poděláš…“

Zip: „Dobrá, už poslouchám. A věř mi, já to nepodělám, OK?“

Lara: „Mám na výběr?“

Zip: „Mrzí mě, že jsem poslem špatných zpráv, ale po schodech jít nemůžeš, leda bys byla neprůstřelná. Nejsi neprůstřelná, nebo jo?“

Lara: „A co výtahy?“

Zip: „No, výtah jezdí dolů, a nebývá při útěku moudré směřovat k východu? Jako třeba na střechu?“

Lara: „Správně. Bylo by to moudré. Asi tak, jako přimět mě odložit své zbraně.“

Zip: „Ach! Jo, možná bys radši měla začít shánět nějakou zbraň. Hej, holka, žádný strachy, tento muž tě zachrání!“

Lara: „To se ještě nestalo.“

Zip: „Laro, jsi tam? Laro! Laro! Je ti něco? Nejsi mrtvá, že ne! No tak, holka, odpověz mi!“

Lara: „Ráno budu celá polámaná…“

Zip: „Já věděl, že jsi příliš silná, než aby ti tak malý pád ublížil.“

Lara: „Um, jsem v přízemí, co?“ /přechází do hry/

Zip: „Bingo! Přízemí. Tady odtud se berou všichni ti po zuby ozbrojení chodící mrazáci a nahoru je to pěkný kus cesty. Promiň holka, je to tak, ale, ksakru, jsi celá, žejo?“

Lara: (zakašle) „Nikdy mi nebylo líp.“

Zip: „Vedeš si dobře, holka, ale vydrž tam chvilku. Chci si tu něco ověřit.“

Lara: „Zipe! Propalují se sem svařovacími hořáky!“

Zip: „Jó, jó… -Mám to! Horní rohy pokoje. Motion trackery! Aktivují se rychlým pohybem. Takže klid. No, na co čekáš?“

Zip: „Tak, teď by ses měla nasměrovat tak, abys viděla na klávesnici, protože vždycky po třech, čtyřech cyklech pan chodící mražák vyťukává kód.“

Lara: „Neříkej.“

Zip: „Je to tak, bejby! Mám prostě plno životně důležitých informací!“

Lara: „Máš plno… něčeho.“

Zip: „Nebýt MNE, slečno, už bys dávno visela za kalhotky kdesi nad propastí plnou bodáků v nějakém strašném zapadákově…“

Lara: „Radši bych brala tohle…“

Hlídač: „Žádám povolení ke vstupu, pane! Nesu důležité zprávy ohledně toho vetřelce.“

Werner: „A-?“

Hlídač: „Zdá – zdá se, že dotyčné podařilo vyhnout se mým lidem a vzít Iris, pane.“

Werner: „Neschopnost?! Kde je ten vetřelec nyní, nebo se vám už zase ztratil?“

Hlídač: „Poslední vizuální kontakt v hale, pane!“

Werner: „Poslední vizuální kontakt! Takže jste ji zase ztratili. Najděte ji! Najděte ji hned!“

2. Von Croy: „Všechny východy jsou zablokovány. Taková hysterie je zbytečná. Už máme její totožnost?“

Hlídač: „Jen obraz, pane!“

Werner: „Není nutná. Já vím, kdo ten vetřelec je. Lara Croft.“

2. Von Croy: „Ach, tvá minulost tě znovu přichází strašit, Wernere, bláhový hochu. -No, nevadí, ona neuteče. Uveďte celou budovu do úplné pohotovosti.“

Zip: „Nezastavuj se, holka. Už jsi dneska večer měla mnohokrát ozbrojený doprovod!“

Lara: „Zvykej si. Kde je východ?“

Zip: „Jo, holka! Vedla sis skvěle! Tak teď hejbni svým kostnatým zadkem a honem pryč! Jo, a zůstaň v kontaktu! Můžeme si psát!“

Lara: „Kostnatým zadkem?! Pochybuju, ale v kontaktu zůstanu. Vykliď prostor, Yankee, jdu ven.“

Je hluboká noc a Lařini přátelé si připíjejí sklenkami vína:

Jean-Yves: „Na přátele, kteří tu nejsou s námi.“

Winston: „Tak, tak.“

Dunstan: „Bůh dej odpočinek její duši.“

Ale zatím v Egyptě…

Za Von Croyem přibírá malý Egyptský chlapec a volá: „Pane Von Croy, pane Von Croy, pojďte honem!“ a vede ho do míst, kde ve dne v noci neúnavně pracují desítky dělníků.

Von Croy: „Co je to, pánové, co jste našli? Dejte mi to, dejte mi to!“

Kopáči mu podávají Lařin batůžek. Von Croy ho vděčně přitiskne na prsa a zvolá: „Našli jsme ji!!!“