Je studený, tmavý, deštivý den. Po skončení bohoslužby za Laru Croft se její staří přátelé odebírají do panského sídla rodu Croftů.
Mezitím stovky mil daleko provádí Werner von Croy zběsilé výkopové práce – hledá odpovědi pohřbené hluboko pod egyptskou pouští…
Halou Croft Manoru se ozývají kroky tří mužů. Jen několik lampiček je rozsvíceno, zbytek domu halí tma. Nově příchozí sledují pouze nevidomé oči vycpaných loveckých trofejí visících na zdi.
Winston, Lařin sluha a nejvěrnější přítel, vede ostatní do pracovny. „Pojďme do pracovny, pánové, zde si můžeme promluvit o skličujících událostech tohoto dne,“ praví a vstupuje dovnitř jako první.
„Tak tak, můj příteli,“ souhlasí Jean-Yves. „Dokonce i nebesa pláčou,“ dodává. Ve studovně se on a otec Dunstan posadí u krbu, zatímco Winston odejde do kuchyně připravit čaj pro své hosty. Mezitím Jean-Yves sebere z jednoho konce stolu zvláštní kámen s krystalem a natáčí si ho proti světlu.
„Á, Kámen mudrců, jedna z Lařiných prvních trofejí,“ oznamuje Winston, když se vrátí z kuchyně s podnosem, na kterém má čtyři šálky a konvici s čajem. „K jeho dosažení bylo zapotřebí hodně úsilí, pokud mi paměť slouží.“
„A Řím ještě nestačil zahojit jizvy po této milé příhodě,“ přidá se Otec Dunstan.
„Diplomacie nikdy nebyla Lařinou silnou stránkou, “ tiše se zasměje Jean-Yves. „Ale zato to uměla pořádně rozjet!“ A vzpomínky tří přátel nás vracejí zpět do doby, kdy Lara zavítala do Říma. Všechno to začalo tenkrát v opeře…
Na jevišti zpívá objemná sopranistka v dlouhých červených šatech árii Cherubínka z Figarovy svatby. Lara Croft, usazená na balkóně, ji s požitkem sleduje divadelním kukátkem. Na sobě má krásné červené večerní šaty bez ramínek. Její pohoda však nemá dlouhého trvání, neboť je přerušena hlučným příchodem opilého blonďatého Američana ve smokingu.
„Hrome, je fakt skutečná?“ řekne místo pozdravu a poplácá ji po rameni.
„No ne, pan Larson, a jak mu to sluší!“ usměje se Lara. „Pierre tě nechal volně pobíhat? A vůbec, kdepak je náš moudrý přítel?“
„Ále, někde tady bude. Máš ty peníze?“
„Ty peníze mám. Ale nejednám s poskokem.“
„Chm, teda, to od dámy není moc zdvořilé. A co když má ten poskok Merkurův kámen?“ zeptá se pobaveně Larson a vytasí se s obrovským žlutým krystalem.
Lara sáhne po svém kovovém kufříku se slovy „Naštěstí mám štědrou náladu,“ vtom se ozve povědomé cvaknutí a ukáže se Pierre. Míří jí na obličej pistolí.
„Ach! Takže už jsi vylezl zpod svého kamene,“ přivítá ho Lara.
„Není důvod se znepokojovat, slečno Croft. Obávám se, že vám zase jednou budu muset ulevit od vašeho břemena.“
Lara se sladce usměje a pokrčí rameny. „Lehce nabyl, lehce pozbyl.“
A zatímco Pierre podá kufřík Larsonovi a oba míří k východu (s Larou stále na mušce), naše hrdinka se opře jednu rukou o zábradlí balkónu a druhou ruku nabídne Pierrovi k políbení. Pierre zaváhá, ale jakožto gentleman se prostě musí slušně rozloučit, a když se sklání k Lařině ruce, ani nepostřehne, že se druhá sevřela v pěst. Vzápětí dostává pecku přímo mezi oči, že mu až pistole vyletí z ruky.
Larson rychle zareaguje. Vrátí kufřík Pierrovi a oba muži couvají k východu v obranné pozici. Lara také vstane ze sedátka a míří za nimi. Když je nadosah svému vytouženému cíli, šikovně Larsonovi vykopne z ruky Merkurův kámen, otočí se, a zatímco se Larson sune k zemi, vyšvihne se na zábradlí balkónu, chytí Merkurův kámen a zastrčí si ho za podvazek. Pak vyskočí a zachytí se opony. Pozornost všech diváků je ihned upoutána jen a jen na ni. Opona sjede na podlahu i s Larou a naše hrdinka se děkuje celému obecenstvu.
Vtom divadelní nadšení přetne pět výstřelů z pistole a zavládne úděs a zděšení. Zpěvačka i Lara prchají, každá na jinou stranu. I Pierre a Larson rychle opouštějí lóži a běží po schodech dolů. Larson zanadává: „To neskončí, dokud ta tlustá ženská nezačne zpívat!“
Zatím před budovou opery nešťastný pošťák tluče na dveře do zákulisí ve snaze předat balíček. Nikdo mu neotvírá. Pošťák se zahledí na plakáty – Casablanku a Rebeku, ale v tu chvíli se bez upozornění rozletí dveře a přirazí ho ke zdi. Lara mrkne doleva i doprava a první, co její bystré oko objeví, je pošťákův skútr. Rozběhne se a vyskočí na sedátko motorky. Nastartuje a už ujíždí po dlažebních kostkách ulice.
Překvapený posel nemá tušení, co se to děje, a když se otočí, taktak, že stačí uskočit stranou před autem, ve kterém si to drandí Larson a Pierre. Lara čmajzla skútr, tito dva ptáčkové taxík. Larson sedí za volantem a Pierre vedle něj. Lara je vidí a zrychlí ještě více.
„Hyjé, koníčku, přidej, zlato!“ huláká kauboj Larson na Laru. Lara zahlédne další uličku, počká na vhodnou chvíli a řízne ostrou zatáčku v nejvyšší rychlosti.
Když přejedou křižovatku, Larson zatáhne brzdy, zacouvá a pak se znova rozjede, zatočí do uličky a pak pokračují v pronásledování.
Lara zjišťuje, že ulička končí uzavřenou ocelovou brankou. Dole pod brankou je ještě docela dost místa, ale pro člověka na skútru by nestačilo. Těsně u brány se tedy nahne na stranu, i se skútrem vletí do díry a během chvilky stojí na nohou bez jediného škrábnutí.
Larson si všimne brány a poznamená: „Krz tu díru se nedostanem, šéfe.“
„To zvládneme,“ ujišťuje ho Pierre.
„Nezvládnem.“
„Zvládneme!“
Lara si je stoprocentně jistá, že je v bezpečí. Zůstává u brány a pobaveně sleduje počínání svých „nepřátel“. A už je to tady – auto v plné rychlosti vráží do brány, přední sklo se roztřískne, jen čumák auta pohodlně projede pod branou. Oba pánové zůstanou sedět jako zkoprnělí. Zdobí je modřiny a šrámy.
„Co jsem ti říkal?“ řekne Larson vyčítavě.
„Mon Dieu!“ zakleje Pierre a třískne pěstmi do auta.
Lara na ně pohlédne s očima plnýma údivu nebo snad pohoršení. Usměje se a pošle jim vzdušnou pusinku, pak se otočí a odchází do noci.