Natla je všechno. Je vaším největším snem. Je vaší nejhorší noční můrou. Je vzrušující. Nahání strach. Možná je trochu děsivá, ale budete milovat každou vteřinu strávenou v její přítomnosti.

Jmenuji se Adrienne Wilkinson a hraji Jacqueline Natlu v Tomb Raider: Legacy of Atlantis.

Příběhy, jako je Tomb Raider, potřebují někoho, jako je Natla, protože existuje něco jako představa ušlechtilého protivníka. A s tím se setkáváme i v běžném životě. Máte někoho, kdo vás motivuje být lepší, snažit se víc, posouvat se dál.

A přesně to Natla dělá, protože pokaždé, když se rozhodne něco udělat, zvýší sázky. Zvedne telefon – a sázky jsou vyšší. Vstoupí do místnosti – a sázky jsou vyšší.

Adrienne odvádí fenomenální práci při zachycení jemnosti, která může doprovázet agresi, což je něco, co je velmi těžké vystihnout správně. Opravdu zachycuje nuance toho, že hněv může být někdy tichý. Může být jemný. Může se skrývat ve slovech, která neřeknete. Může být jen ve výrazu tváře nebo třeba v množství vzduchu, které necháte projít větou.

Když jsme vybírali herečku pro Natlu, bylo to zajímavé. Jak jsem postupně poslouchal lidi, kteří ji při konkurzu četli, uvědomil jsem si, že jsem ji vlastně nikdy skutečně neslyšel ve své hlavě. Neměl jsem úplně jasnou a konkrétní představu o tom, kým je.

Adrienne Wilkinson přináší této postavě obrovský emocionální rozsah. Nabídla nám velmi osobitý pohled, který podle mě výrazně pomohl nejen nám, kteří Natlu vytváříme, ale také divákům.

Příprava na Natlu byla jiná než u jakékoli jiné postavy, kterou jsem kdy hrála. Především proto, že je skrz naskrz ženou. Je to postava naplněná historií, životem a vášní.

A páni, ona měla plán. A zatraceně dobře věděla, jak ho uskutečnit.

Je to úplně jiný druh moci, než jaký jsem kdy hrála. A miluji možnost porozumět mu tím, že se na chvíli projdu v botách někoho jiného.

Lara je přímočará. Je charismatická a někdy hlasitá. Natla naproti tomu přemýšlí o každém slově, které vysloví, a všechno už má dopředu naplánované.

Je taktická. Je chytrá. Dokáže věci předvídat. Je tvrdohlavá.

Vlastně jsou tvrdohlavé obě. A právě to je krásné.

Když pracujeme na designu postavy, nejprve se snažíme zachytit její celkovou podstatu. Je to člověk, který v místnosti nemusí říct vůbec nic, ale přesto kolem sebe vytváří určitou přítomnost a auru? Nebo je naopak výrazný, přehnaný a hodně mluví?

Jedna postava může mít velmi ostré, hranaté rysy, zatímco druhá kolem sebe může mít nádhernou záři. Když tyto dvě věci spojíme dohromady, okamžitě cítíte, že je nebezpečná.

Natla a Lara jsou si podobné v tom, že obě jsou velmi silné, sebevědomé a mimořádně inteligentní ženy. A každá svým vlastním způsobem nebere zajatce.

Využívají svůj intelekt stejně jako fyzické schopnosti a sílu svého ducha. Obě mají všechny tyto vrstvy, které do svého jednání přinášejí. A myslím, že právě to je jeden z důvodů, proč jsou si tak dobrými soupeřkami, proč k sobě tak dobře pasují a proč jedna druhou dokáže přivádět k šílenství, ale zároveň se navzájem tak silně motivují.

Je tu prostě tahle otravná osoba, která se mi snaží zabránit v dosažení mých cílů, a opravdu mi tím kazí den. Chci říct – buď se přidej, nebo mi jdi z cesty.

Jenže přesně to se nestane.

Všichni muži ti říkají ano, ale jediná žena ti řekne ne.

Když se nad tím zamyslíš, je to pravda. Všichni muži v podstatě uctívají půdu, po které kráčíš – a oprávněně. Ale Lara ne.

Myslím, že Natla ženy pravděpodobně podceňuje právě kvůli tomu, co si myslí o sobě samotné. Kvůli tomu, co podle ní ona sama představuje, a přesvědčení, že se jí nic nemůže rovnat.

Ano.

A právě to, že tě podcení, ji dostane do problémů.

Ano.

V mnoha ohledech je Natla zrcadlem Lary. Lara v ní může vidět mnoho ze sebe samotné. Kdyby ve svém životě učinila jiná rozhodnutí, kdyby odpovědnost, kterou nese, nasměrovala jiným směrem, je snadné pochopit, jak rychle by se mohla dostat na cestu, po které kráčí Natla.

Natlu bych popsala jako člověka, který chodí po světě hluboce zraněný.

Když ji potkáte, vůbec byste to nečekali, protože je naplněná obrovskou mocí. Jenže právě její zranění jsou tím, co ji pohání. Jsou palivem, které ji živí a dodává jí zdánlivě nekonečnou energii.

Je to pořád tam.

Tluče to pod povrchem.

Připravené proměnit se v sopku, která pohltí všechny kolem.

A myslím tím… to je zatraceně úžasné.

Takže ano.

Děkuji ti, Natlo.