Zamysleli jste se někdy nad tím, co vlastně znamenají názvy jednotlivých úrovní v Tomb Raider II?
Některé znějí jen jako atmosférické označení. Jiné v sobě ale nesou konkrétní význam, který může na první pohled snadno uniknout. A právě „40 Fathoms“ patří mezi ty druhé.
Na první pohled jde jen o název. Ve skutečnosti je to přesný údaj.
Sáh – anglicky fathom – je stará námořní jednotka používaná k měření hloubky. Vychází z rozpětí lidských paží a odpovídá přibližně 1,9 metru. Čtyřicet sáhů tak znamená přibližně 76 metrů pod hladinou.
A v tu chvíli se z názvu stává něco jiného. Už to není jen kulisa. Je to hloubka, ve které se pohybujeme. Hloubka, která má své důsledky.
V této hloubce už nejde jen o pocit stísněnosti nebo tmy. Každých deset metrů pod hladinou přidává přibližně jednu atmosféru tlaku. Ve čtyřiceti sáhách tak na lidské tělo působí více než osmkrát vyšší tlak než na souši.
Bez vybavení by se člověk nedokázal ani nadechnout. Plíce by neměly šanci se rozepnout proti okolnímu tlaku a samotný sestup by znamenal okamžité problémy s ušima i dutinami.
Ani s výstrojí ale nejde o běžné podmínky. Hloubky kolem sedmdesáti metrů už patří do oblasti technického potápění. Vyžadují přesné plánování, speciální směsi plynů a postupný návrat k hladině, aby se tělo dokázalo vyrovnat se změnou tlaku.
A i tehdy přichází další faktor – dusíková narkóza. Stav, který potápěče zpomaluje, zkresluje vnímání a nenápadně narušuje úsudek.
V kontextu hry působí tato hloubka jako přirozené prostředí. Lara se pohybuje mezi troskami vraku Maria Doria s jistotou, která působí samozřejmě – jako by šlo jen o další prostor k prozkoumání.
Právě tady se ale naplno ukazuje rozdíl mezi realitou a legendou.
Hloubka čtyřiceti sáhů není jen číslo. Je to hranice, kde už člověk přestává být doma. Prostředí, kde každý pohyb podléhá fyzikálním zákonům, které nelze obejít.´Řekl bych, možná právě proto tahle úroveň funguje tak silně.
Nejen jako herní prostor, ale jako místo, které v sobě nese skutečný pocit hloubky. Skutečný tlak. Skutečné ticho.
A pod tím vším i neklidnou otázku: Jak dlouho by tam člověk skutečně vydržel?
Odpověď je nepříjemně krátká.
Pokud bychom vzali situaci tak, jak ji známe ze hry – tedy bez realistického technického zajištění, bez dekompresního plánu a s běžnou výstrojí – bavíme se spíše o minutách než o desítkách minut. V hloubce kolem šestasedmdesáti metrů tělo funguje na hraně svých možností. Spotřeba vzduchu roste s tlakem, takže zásoba v láhvi mizí násobně rychleji než u hladiny. To, co by vystačilo na půl hodiny v mělké vodě, se tady může zkrátit na zlomek.
K tomu se přidává dusíková narkóza. Nejde o dramatický kolaps, ale o plíživý stav, kdy se zpomaluje reakce, rozhodování přestává být přesné a člověk si často ani neuvědomuje, že dělá chyby. V prostředí vraku, kde je orientace složitá a prostor omezený, je to přesně ten typ oslabení, který může být fatální.
Bez výstroje by šlo o otázku okamžiků. S výstrojí, ale bez přípravy, spíše o několik minut, než se situace začne hroutit.
A pak je tu samotný vrak.
Představa zachovalé, téměř „obyvatelné“ lodi, jak ji známe z her, má svůj půvab. Realita je ale jiná. Mořská voda, tlak a čas pracují neustále proti jakékoli konstrukci.
V hloubkách, kde leží podobné vraky, dochází k postupnému rozkladu kovu. Koroze, mikroorganismy a mechanické namáhání způsobují, že se konstrukce stává křehkou a nestabilní. Chodby se bortí, stropy se propadají a orientace uvnitř se časem mění k nepoznání.
To ale neznamená, že by vrak byl jen hromada trosek.
Velké lodě, zvlášť ty s robustní konstrukcí, mohou mít části, které zůstávají relativně zachované i po letech. Uzavřené prostory, silnější nosné prvky nebo části chráněné před proudy mohou přežít déle, než bychom čekali. Právě proto jsou vraky pro potápěče tak přitažlivé – nikdy nejsou úplně „mrtvé“.
A co vzduchové kapsy? Místa, kam Lara vystoupá, nadechne se a pokračuje dál?
Ano, mohou existovat. Ale ne tak, jak si je představujeme.
Vzduch uvězněný ve vraku při potopení se může v některých částech skutečně udržet, pokud je prostor dostatečně uzavřený. Jenže tlak v hloubce ho výrazně stlačí. V sedmdesáti metrech je objem takové kapsy mnohonásobně menší než na hladině.
A hlavně – kvalita vzduchu.
Takový vzduch není čerstvý. Postupně se mísí s vodou, ztrácí kyslík a hromadí oxid uhličitý. Navíc může obsahovat výpary z materiálů uvnitř vraku. I kdyby se do takové kapsy člověk dostal, nebylo by bezpečné v ní dlouho zůstávat.
Krátký nádech? Možná.
Bezpečné útočiště? Rozhodně ne.
Skutečný vrak: Andrea Doria
Inspirace vrakem není náhodná. Jméno Maria Doria odkazuje na skutečnou italskou zaoceánskou loď SS Andrea Doria, která se potopila v roce 1956 po srážce se švédskou lodí Stockholm.
Andrea Doria dnes leží v hloubce přibližně 70 metrů pod hladinou, tedy velmi blízko hodnotě, kterou odpovídá „40 fathoms“. Právě proto se stala jedním z nejslavnějších vraků mezi potápěči.
Zároveň ale patří mezi ty nejnebezpečnější.
Kde vlastně Maria Doria leží?
Přesná poloha vraku Maria Doria zůstává neznámá. Hra ji nikdy neupřesňuje a nechává ji zahalenou v mlze stejně jako samotné hlubiny.
Přesto většina indicií směřuje k severnímu Atlantiku, poblíž východního pobřeží Spojených států. Právě zde se totiž nachází i skutečný vrak Andrea Doria, který byl pro hru zjevnou inspirací.
Naznačuje to jak samotný charakter lodi, tak i kontext příběhu, který začíná v Evropě a přirozeně směřuje přes oceán.
Vedle této interpretace se objevují i jiné teorie. Někteří fanoušci umisťují vrak do oblasti Jaderského moře, zejména s ohledem na děj začínající v Itálii.
Tato úvaha ale naráží na několik problémů. Neodpovídá typu lodi, která připomíná spíše transatlantický parník, ani zjevné inspiraci skutečným vrakem Andrea Doria, nacházejícím se v Atlantiku.
Právě proto zůstává severní Atlantik nejčastěji přijímanou variantou.
A možná to není náhoda.
Protože stejně jako u skutečných vraků i tady platí, že přesná poloha není tím nejdůležitějším. Důležitější je vědomí, že někde pod hladinou existuje místo, které zůstává skryté.
Místo, které čeká.
Kombinace hloubky, silných proudů, špatné viditelnosti a postupně se rozpadající konstrukce z ní udělala místo, které si vysloužilo přezdívku „Mount Everest vraků“. Nejde jen o samotný sestup, ale o návrat – a o schopnost orientovat se v prostředí, které se neustále mění.
Je to přesně ten typ reality, který se k „40 Fathoms“ překvapivě blíží.
Titanic, který nikdy nebyl
Možná nejzajímavější na celé úrovni ale není jen její hloubka. V původních návrzích vývoje totiž mělo jít o něco jiného.
Místo fiktivního vraku Maria Doria se uvažovalo o legendárním Titanicu.
Nakonec z toho sešlo – mimo jiné i kvůli citlivosti tématu. Ale kdyby k tomu skutečně došlo, realita by byla ještě nekompromisnější než v případě „40 Fathoms“.
Vrak Titanicu leží v hloubce přibližně 3 800 metrů pod hladinou.
To už není jen „hluboké potápění“. To je prostředí, kam se člověk bez speciálních ponorek vůbec nedostane.
Tlak v této hloubce dosahuje zhruba 380 atmosfér. Pro představu – jakýkoli běžný potápěč by byl rozdrcen dřív, než by měl šanci cokoli vnímat. Ani moderní technické potápění se těmto hloubkám nepřibližuje.
A samotný vrak?
Ten už dnes není lodí v tom smyslu, jak si ji představujeme. Konstrukce se postupně rozpadá, kov se mění vlivem bakterií v křehké útvary a jednotlivé části se pomalu ztrácejí v temnotě oceánu.
Vzduchové kapsy, průchody, zachovalé interiéry?
Ne.
Jen ticho, tlak a pozůstatky něčeho, co už dávno přestalo být světem pro člověka.
A možná právě tady je ten nejzajímavější kontrast.
Zatímco „40 Fathoms“ si ještě může dovolit balancovat na hraně mezi realitou a dobrodružstvím, Titanic by byl čistou připomínkou toho, že existují místa, kam se ani Lara Croft – navzdory všemu, co dokáže – jednoduše nedostane.
A možná právě proto jsou tyto úrovně tak zapamatovatelné.
Nejen kvůli své hratelnosti nebo atmosféře, ale proto, že stojí na něčem, co je skutečné. Pokud existují opuštěná, izolovaná a pro člověka prakticky nedostupná místa, pak hlubiny oceánu patří mezi ty nejčistší příklady.
Je to svět bez světla, bez orientace, bez prostoru pro chybu. A právě tenhle motiv byl zvolen naprosto přesně. Ne jako pouhá kulisa, ale jako prostředí, které v sobě nese respekt. Možná i tichou hranici, kam už člověk nepatří.
Právě díky tomu zůstává „40 Fathoms“ jednou z těch úrovní, na které se nezapomíná.
